Dvanácté letní soustředění jsme strávili opět v penzionu Milštejn. V loňském roce jsme tu byli velice spokojeni a tak jsme (za dvanáct let teprve potřetí) porušili tradici a jeli podruhé na stejné místo. Týden před odjezdem se Rousínovem prohnala velká voda, sebrala dva mosty a vyplavila několik chalup. Našeho penzionu se naštěstí průšvih netýkal a tak jsme v neděli mohli opravdu vyrazit. Těsně pod námi právě vojáci stavěli jeden z pontonových mostů, který do postižených oblastí zapůjčili. Za den a kousek včetně terénních úprav bylo hotovo – prostě koncert. Druhý most stavěli silničáři až v pátek, prozatímní lávka ale stačila. Letos se nám příliš nevyvedlo počasí. Netušíme čím to je, že už Roman nemá nahoře takový vliv. Fakt je, že jsme dokonce museli jeden den vynechat a dvakrát se nastěhovat do Sokolovny ve Cvikově. Tím byly poznamenány i výběhy/výjezdy (k nelibosti Petra Z. – byl s námi už po třetí – i Romana). Zajímavý byl logistický přesun do Sokolovny. Když jsme zjistili, že pěšky je to skoro hodina, rozhodl Roman o převozu auty. Petr Z. měl své, Roman též, ale dodávku. Takže – první vlna odjela horem přes Svor. Údolím to nešlo, chyběl druhý most. Před Sokolovnou jsme vystoupili a šli do nedalekého sekáče :-))). Zbytek šel pěšky přes výše zmiňovanou provizorní lávku, kam se pro ně už prázdná auta vrátila. A zpátky naopak. Vše ale klaplo a tak jsme mohli alespoň něco natrénovat. Kvůli podmáčenému terénu se nedalo ani příliš posilovat, připravené kolečko bylo využíváno jen minimálně. V pátek byl volný den, Roman s Petrem Z. odjeli na svatbu (ženil se Aleš – gratulujeme a přejeme hodně štěstí). V sobotu se vyčasilo a tak proběhl - původně na čtvrtek plánovaný - dlouhý výběh/výjezd. Petr Z. protáhl běžce na Milštejn, Roman s kolisty jel na Tolštejn. V neděli pak už byly jen tři setíky, posunutý oběd a odjezd. Opět se nám zde líbilo, personál penzionu se o nás staral jako o vlastní – nemělo to chybu. Co bude příště? Uvidíme.
Máme za sebou další, již jedenácté soustředění. Volba letos padla na Lužické hory – bez kopců to prostě není ono. Roman opět našel nádherné místo – Penzion Milštejn ve vísce Rousínov nedaleko Svoru či Cvikova. Zvítězily hlavně dva parádní kurty a veliké prostory pro další – především posilovací – aktivity. I do menších pokojů jsme se nakonec naskládali a nebylo to tak hrozné, jak to z počátku vypadalo. Jídlo bylo dobré, personál vstřícný – pokud někdo něco z jídelníčku nejedl, vždy se našla jiná varianta. A tak Roman nemusel jíst sladké knedlíky ani bramborové šišky. Opět s námi jel Petr Z. – osvědčený běžec z loňska. Aleš už má jiné starosti a i když sliboval alespoň krátkou návštěvu, na konec mu to nevyšlo. Opět jsme byli rozděleni na běžce a kolaře. Petr Z. vymýšlel rafinované běžecké okruhy, Roman zase cyklistické. Petr původně měl jezdit opět s kolenářkami, ale ve finále se vždy bál, že se ztratí a tak jezdili všichni cyklisté společně. Samozřejmě k Romanově nelibosti, protože musel pořád (hlavně na Petra) někde čekat :-)). Schéma tréninků bylo tentokrát stejné. Po rozcvičce (letos konečně bez výběhu) na kurtech (sedy-lehy, čáry, lapy …) byla snídaně. Po snídani trénink s míčem. Odpoledne pak následoval výběh/výjezd. Po něm posilovací kolečko. Cyklisté několikrát trefili zříceninu Milštejn, snad jen poslední trasu absolvovali bez této pamětihodnosti. Běžci tam byli jen jednou. Poslední výběh za to trval víc než dvě hoďky. Cyklisté zase šlapali na Luž, nejvyšší horu pohoří. Na štěstí se vrcholová partie jet nedala, takže až na vrchol mazali pěšky. Po návratu si dali v chatě pod kopcem pití a jelo se zpátky. Cesta tam trvala cca hodinu a půl, zpět asi 20 minut – uf to byly krpály. A tak ubíhal den za dnem, najednou byl pátek. V sobotu jsme si jen dali tři setíky, poobědvali, zabalili a kolem půl třetí už odjížděli domů. Počasí se – jako vždy když jede Roman – vydařilo. Bouřka přišla jen v úterý v noci. V pátek odpoledne jsme kvůli drobnému deštíku posunuli poslední lehký výklus a výjezd – jinak bylo celý týden parádně. Co nás asi čeká příští rok?
Jubilejní desáté soustředění jsme letos strávili na Vysočině. Chaloupka nad Sedlickou přehradou nám poskytla přístřeší na sedm dní. Abychom to trošku ozvláštnili, nebyla zajištěna strava. Vařili jsme si sami, tříčlenná družstva se starala o žaludky spoluhráček – krásně to vyšlo, vařili jsme každý jednou. Šichta začínala snídaní, následovala polední polévka, posunutý oběd a pozdní večeře. A nutno podotknout, že všechna jídla byla skvělá. Jen toho bylo nějak moc, takže jsme byli většinou slušně přecpaní (např. Petr se po návratu převážil a zjistil, že přibral čtyři kila !). Služby neměly úlevy, musely absolvovat všechny tréninky, takže se připravovalo jídlo na druhý den dlouho do noci či brzkého rána. Tak třeba trenéři hrubě podcenili přípravu na neděli a guláš byl hotov až v půl čtvrté ráno. Soustředění bylo opět zaměřeno hlavně na fyzičku. Kromě dvou dopolední jsme nebyli na kurtu (nepočítám večerní deblíky, jejichž úroveň byla víc než pochybná). Posilovací kolečko s deseti stanovišti dalo docela zabrat. Tentokrát nám vybouchl Aleš, který sice dovezl většinu věcí, ale v neděli odjel a vrátil se až v pátek večer. Naštěstí jsme přibrali nového „kondičního“ trenéra Petra Z., mladého, fyzicky zdatného aktivního volejbalistu, který „vyžral“ to nejlepší – běhal dvouhodinové výběhy, poskakoval při tréninku postřehu a obratnosti, šplhal na lano… . Ještě, že jsme ho měli. Roman po loňském úspěchu kol jezdil oblíbené padesátikilometrové okruhy. Naše tentokrát už dvě kořenářky (Pavla S. a Gabča) absolvovaly jednodušší výjezdy s druhým Petrem. Snad jim to něco dalo – minimálně, když ho musely strkat do kopce :-)), či stokrát a jednou se vracet po zakufrování (zvlášť v Želivi/Želivu se nám líbilo). Ale například rodiště Plhy Kojčice jsme našli napoprvé! Počasí vyšlo úplně skvěle (jak jinak, když organizuje Roman). Pršelo jen ve středu dopoledne. Takže k velké radosti odpadla rozcvička i dopolední posilování. Odpoledne bylo naplánováno volno, někteří se jeli podívat na Hliníka, někteří jen tak relaxovali. A najednou byl pátek a už se pomalu balilo. Uteklo to jako voda v zelené Sedlické přehradě. Jestli zužitkujeme nabytou energii v zápasech ukáže až čas. Minimálně bylo dobré otužování, když došla teplá voda (a někdo vypnul jistič na bojler).
Letošní letní soustředění jsme strávili opět na Frantově boudě v Krkonoších. Výjimečně jsme jeli od neděle do neděle – v sobotu 18.8. byla ještě chaloupka obsazena. Nám to ale nevadilo. Vyrazili jsme hned ráno, abychom nepřišli o první odpolední výběhy a výjezdy. Roman letos po „opravě“ kolena nemohl běhat a tak rozhodl, že bude rehabilitovat na kole. Aby se v kopcích neztratil nominoval šestici cyklistek, které ho na jeho výletech hlídaly. Také Pavla S. po operaci kolena jezdila – tu ovšem Roman netrápil a nechal ji ať si „nakládá“ sama. I tak ji kolínko vždy trápilo. Po příjezdu jsme snědli polévku, ubytovali se a šla se tvořit vytrvalost. Největší kopec jsme sice ještě absolvovali v autech (rodiče, kteří nás přivezli nás vyvezli „skoro“ na hřebeny), ale pak už to bylo jen na našich nohách. Více než dvacetikilometrový okruh zpestřil Roman cyklistkám ještě výšlapem na Černou horu. Běžecké „družstvo“ to mělo trochu komplikovanější jedním zakufrováním, které způsobilo zničující návrat strmým stoupáním a následným totálním „odvařením“ „kondičních trenérů“ – Aleše (jel s námi ke vší spokojenosti už potřetí) a Petra (který během roku opět přibral a v podstatě už jen rychleji chodil :-))) ). Následoval den za dnem. Ráno technika na kurtu proložená posilováním – gumičky, gumy, činky,břicho, záda, sprintíky do kopce a podobné zábavné atrakce), po obědě cyklistický a běžecký výlet. Před večeří ještě jeden setík. Po večeři už bylo tentokrát volno, takže se hrál petang, šipky, kostky, či jen relaxovalo. Ve středu byl „předsunutý oběd“ a v jednu jsme už vyráželi jezdit a běhat. Pětihodinový výjezd – výběh byl opravdu šťavnatý. Běžci opět nenašli jednu cestu, kterou ještě v loňském roce Roman při běhání se Zuzkou (viz Letní soustředění 2006) viděl. Ale nakonec jsme se všichni ve zdraví sešli. Ve čtvrtek jsme měli volný den, jen jsme si odpoledne zahráli volejbálek.. V pátek se jezdilo-běhalo naposled. Sobota už byle jen hrací a posilovací. Poslední den jsme dali závěrečný turnaj a po pozdějším obědě pomalu zabalili, poděkovali Olince, Láďovi a Fanče za skvělou péči a odjeli domů. Letos, kromě drobných oděrek, šráměčků a jednodenních výpadků – nevolnost apod. všechno proběhlo v klidu a hlavně bez úrazu (zvlášť cyklisté všem udělali radost – některé sjezdy byly opravdu krkolomné). Uvidíme, jestli nám především na fyzičku zaměřené soustředění něco dalo. To ale ukáže až čas.
To co letos Roman našel za chaloupku nemá obdobu :-))). Týden jsme strávili v Krkonoších na Frantově boudě. Je to kousek nad Strážným, uprostřed kopců. K chalupě patří nádherný kurtík, opečovávaný s láskou provozovateli boudy. Nejhorší ale byly kopce. Ať se vybíhalo kamkoli, vždycky nás čekalo převýšení jako hrom. Ale od začátku. Vyrazili jsme v sobotu dopoledne. Vezli nás opět rodiče (děkujeme). Letos s námi jel zase Aleš – v loňském roce velká trenérská posila. Po příjezdu jsme se rychle ubytovali a už byla na stole vydatná polévka. Odpoledne nás čekal první výběh. Roman našel krásný okruh „po vrstevnici“ – nemělo to chybu :-)). Běžela s námi i paní domácí s jezevčicí Fančou. Všichni jsme si krásně zafuněli. A pak už následoval jeden den za druhým, jako obvykle. Ráno rozcvička, dopoledne fyzička nebo technika na kurtu, odpoledne posilování v lese (zvlášť gumičky do kopce se nám moc líbily) a znovu kurt. Před večeří pak bylo osobní volno s nařízeným pohybem – takže se hrály deblíky, šipky, petang, kuličky, fotbálek apod. Roman stále studoval mapu a vymýšlel vypečenější a vypečenější okruhy. Zvlášť nedělní byl podařený. V úterý byl volný den. V lijáku a tím pádem za hrozné viditelnosti jsme vyšli na výlet. V plánu byla Luční bouda, pokud by to šlo i Sněžka. Promočení jsme došli na Výrovku (asi 8 km neustálého stoupání). Dali jsme si polévku a kafe a otočili to zpět. Chvíli se zdálo, že se počasí umoudřilo, už už jsme se chtěli vrátit. Ještě, že jsme to neudělali. Než jsme dorazili zpátky domů, zmokli jsme ještě dvakrát :-((. Roman zatím běhal po „vrstevnicí“ se Zuzkou, která přijela až v pondělí a aby měla hned druhý den volno bylo trochu moc. Přiběhli úplně nadšení. Co nám tedy letos opravdu nepřálo bylo počasí. Byla docela zima a co hůř, hodně lilo. Jednou jsme dokonce vynechali i rozcvičku :-) a to je co říct ! Pokud nepršelo, věnovali jsme se tedy raději přípravě na kurtu, posilování a fyzička byly lehce potlačeny. V pátek si navíc (jak už to bývá při posledním cvičení) šlápl Aleš a vymkl si kotník. Roman ho raději odvezl do Vrchlabí na rentgen. „Naštěstí“ nic zlomeného, ale bolí to, bolí ... . V sobotu jsme už jen dohrávali turnájek v deblech a po posunutém obědě odjeli domů. Moc se nám líbilo prostředí, Svobodovi s Fančou se o nás vzorně starali. Snad se sem zase někdy podíváme.
Letos jsme vyjeli na soustředění do Jizerských hor. Chata se jmenuje Javor a je v Jindřichově, kousek nad Jabloncem n.Nisou. Měli jsme k dispozici samostatnou část objektu. Součástí areálu je oplocený kurt. Vadily nám jen umělé čáry používané pro tenis. Trochu dobrodružné bylo i hledání míčů, které mizely za plotem v močálu. Nad chatou jsou další krásné prostory, jako stvořené pro posilování a fyzičku. Výběhy v lese nemají chybu. Lehce zvlněné terény jsou nesrovnatelné s loňskými a předloňskými krkonošskými krpály. Pravda, středeční výběh na Bramberk tuto větu popírá - zhruba na 1.5 km převýšení 120 metrů - nic moc. Ale to byla opravdu vyjímka :-)). Ubytování bylo slušné, majitelé nám vycházeli vstříc - prostě fajn. Na pomoc Petrovi a Romanovi jel ještě Aleš - stejně jako Roman aktivní volejbalista. Ještě že tak, Petr padnul hned v pondělí - chřipka jako hrom - dva dny proležel. Teprve ve čtvrtek byl schopen alespoň postávat na kurtu nebo louce. Tréninkové plány, vypracované pečlivě Romanem pro tři trenéry vzaly za své. Počasí vyšlo skvěle. Všude lilo, nám deštík neumožnil trénovat jen v pondělí dopoledne. Ideální volejbalové podmínky. V pátek večer jsme jako obvykle zhodnotili celý týden. Pak jsme rozdělali oheň a upekli pár špekáčků. Večerka byla až ve dvanáct. Ráno odpadla rozcvička. V sobotu po snídani jsme zašli do lesa na houby a borůvky. Po obědě jsme pomalu zabalili, naskládali se do aut a vyrazili domů. Co nás asi čeká příští rok?
Kralupy-Jindřichov Od našeho zvláštního zpravodaje se nám dostalo šokujících zpráv. Děvčata kolem 14-ti let, která se zúčastnila letního volejbalového soustředění, v Jizerských horách, pořádaného TJ Kaučuk Kralupy, doplatila na svou lásku ke sportu. Nebylo to jejich první soustředění, ale jsme si jisti, že poslední. Vedení klubu totiž bude muset reagovat na stížnosti rodičů, kteří si ode dneška určitě dobře rozmyslí, zda své ratolesti na příští akci vůbec pustí.
Podle našich informací, se zde trénuje dle velmi neobvyklých cvičebních plánů. Hráčky jsou tu pod vedením nelítostných trenérů vybuzovány k nadlidským výkonům za velmi krutých podmínek.
Tak například nedostatek jídla (jeden chéb z roku raz dva), nehygienické podmínky (ryšavá voda) a velice nebezpečný nábytek. V jednom pokoji bylo veškeré zařízení totiž tak silně lubrikováno, že mohlo způsobit nekontrolovatelné smyky a díky drasticky nízké pokojové teplotě i námrazy. Také velmi malé okénko ven, nezajišťovalo dostatečný přísun čerstvého vzduchu, a proto se v tomto skromném příbytku shlukovalo množství toxických plynů. Vzhledem k vysokému zamoření odpady byla detoxikace téměř nemožná.
Ale ubikacemi utrpení hráček ještě nekončí. Roli tyranů zde spolehlivě plní tři trenéři, z nichž se jeden přiotrávil již výše zmíněnými plyny. Tyto subjekty nechávají své svěřenkyně na pokraji zhroucení i přesto, že jeden z nich má mezi hráčkami dceru.
Každý tréninkový den začíná v časných ranních hodinách, kdy pouliční lampy ještě svítí. Hráčky ještě téměř za tmy, ale za to za každého počasí vybíhají do složitého lesního terénu plného nástrah. Běží velice dlouho, přes dva strmé kopce, až na plac určený k rozcvičce. Tam se mimo jiné dozví také kus denního programu. Když se doběhne k chatě, ubohé dívky mají nárok na malou snídani. Po snídani je dopolední trénink. Hráčky jsou rozdělené do tří skupin, aby se trenéři mohli lépe vyžívat v jejich utrpení. Jedna skupina jde běhat, druhá posilovat a ta třetí je po celou dobu uvězněna na oploceném hřišti, ze kterého není úniku.
Skupinku, která jde běhat, čeká dlouhý únavný boj se svým tělem. Každý mililitr vzduchu je kousek naděje na přežití. Běhá se svižným tempem velmi dlouhou dobu, bez nároku na odpočinek pod pohrůžkou dalšího běhu. Tato "vytrvalost", jak se jí říká, je prokládána sprinty do téměř svislých stěn a sebeponižováním dívek (např. skákání žabáků a kliky s tlesknutím).
Posilující skupinka pracuje s překážkami, závažími a břemeny, která jsou pro tato křehká stvoření téměř smrtící. Dochází zde k hlubokému fyzickému vyčerpání, kdy všechny svaly vypovídají službu.
Skupinka působící na hřišti je terorizována všemi možnými i nemožnými způsoby a nachází se zde i aktuální zdravotní hrozba, a to v podobě tlejících hub, ze kterých se uvolňují nebezpečné látky, způsobující malátnost a třesavku. Děvčata musí spadnout za každých okolností, i když nemají šanci míč vybrat, a tak si sdírají maso.
Trénink se tímto způsobem opakuje i odpoledne. Ale pro toho, kdo přežije tento masakr to stále není konec. Následuje totiž hodinka podávání, kdy hráčky neustále mlátí do míče. Hrozí upadnutí jedné nebo více končetin. Zubožené hráčky se pak odplazí na večeři, tedy spíše křupající rýži.
To nejhorší však nastane po večeři. Každý trenér si vybere skupinku hráček se stejnou slabinou, a pak je nutí dělat to, co ony nejvíce nenávidí. Tomuto mučení se říká individuální trénink. (Této akci náš zpravodaj naštěstí nebyl svědkem). Na konci dne mají hráčky konečně možnost se osprchovat, ale špína je do nich už natolik zažraná, že nejde umýt ani vroucí ryšavou vodou a mýdlem. Děvčata se nemohou osprchovat během dne, není na to dostatek času ani vody.
Hráčky jsou po takovémto běžném dni v tak zbědovaném stavu, že se plazí do schodů i po čtyřech.Ubohé dívky jsou pod stálým tlakem v trýznivých podmínkách pod vedením tří mužů neznajících soucit. Děvčata propadají takovému hladu, že v lese spásají kdeco. Ale celý projekt funguje pod zástěrkou dobré připravenosti oddílu na příští sezonu. Na některé hráčky se rodiče těší již marně. Je na nás, jak daleko to necháme zajít.
(c11+muc6+p7)
Letos jsme se odjeli soustředit opět do Krkonoš, penzion se jmenoval Duha a je kousek nad Dolním Dvorem. Původní pionýrský tábor byl před dvaceti lety přebudován na rekreační zařízení. Objekt stojí na samotě, součástí areálu jsou dva kurty (jeden spíše na basket, ale pinkat se na něm dá). V okolí jsou nádherné výběhy, kopce, až se nám z nich točila hlava. Ani fyzička tedy nepřišla zkrátka. Jeli jsme auty, někteří rodiče s námi pobyli do neděle. Celý areál jsme měli pro sebe - mohli jsme si dělat co jsme chtěli. Personál se o nás výborně staral - prostě paráda. Počasí se vydařilo, dole byla příšerná vedra. U nás na horách se to dalo krásně vydržet. Až ve čtvrtek přišel vydatný déšť, kurty byly pod vodou. Dalo se na ně vyběhnout až odpoledne. V noci na pátek už zase napršelo, takže jsme netrénovali vůbec. V pátek již začali přijíždět rodiče, takže nám to až tak moc nevadilo (trenéři byli jiného názoru). Celý týden se Roman staral o herní a technickou přípravu na kurtu. Petr s námi běhal. Na štěstí většinou nemohl dřív než my. Za to při fyzičce na louce nám dal co proto. Poslední večer jsme zhodnotili celý týden, vyfasovali diplomy a předvedli pečlivě připravené scénky. Jsou mezi námi i dramatické umělkyně :-)). Všichni jsme se dobře bavili. Večerka byla protažená až do půlnoci, ráno se už nevstávalo na rozcvičku. V sobotu jsme zabalili a po posledním obědě vyrazili domů. Kampak asi pojedeme příště?
Letošní letní soustředění jsme strávili v areálu Roxana v Rokytnici nad Jizerou, v termínu od 16. do 23. srpna. V sobotu jsme odjeli autobusem společně se staršími děvčaty. Počasí nám přálo. Ubytování bylo standardní, strava normální, personál odměřený. Výhodou byl krásný bazén, kde jsme se vždy skvěle osvěžili. Horší byly kopce, kde jsme nabírali vytrvalost. Zvlášť výběhy na Studenov byly žůžo. Kurty jsme měli pronajaté od místního volejbalového klubu. Byly perfektní. Bohužel trochu "z ruky". Specielně cesta zpět - cca 1 kilometr do kopce - po náročném tréninku nás vždy dorazila. Na kurty jsme chodili společně, fyzičku jsme měli rozdělenu na dvě skupiny. Část posilovala na plácku pod sjezdovkou, část trénovala vytrvalost. Uf ... Nicméně, týden uběhl jako voda, v pátek jsme trošku protáhli večerku. V sobotu už nebyla rozcvička, ráno jsme pomalu zabalili, po obědě přijel autobus a frčeli jsme domů.
Krásný srpnový týden od 17. 8. do 24. 8. 2002 jsme opět strávili v Albrechticích nad Vltavou. Myšlenkami jsme sice byli často doma (pár dní před odjezdem kulminovala voda při povodni). Známé prostředí areálu Nová Louka, skvělé zázemí, dva pěkné kurty, rybník u nosu,lesy a louky - nám pomáhali zapomínat. Od loňska vylepšili majitelé areálu ubytování - přibyly sprchy na pokojích. Počasí se vydařilo. Poctivě jsme trénovali, běhali, cvičili a učili se do nové sezony. Volný den jsme strávily výletem do Týna nad Vltavou. Procházka to byla slušná. Cestu zpět jsme raději absolvovali autobusem. Týden uběhl jako voda a byla sobota. Ráno jsme ještě zaběhli na houby, po obědě se nalodili do autobusu a trdááá ... domů. Příští rok pojedeme jinam, na Nové Louce pro nás nemají ubytování - ale taky dobře, alespoň poznáme něco jiného.
Letošní letní soustředění proběhlo v termínu od 17. 8. do 24. 8. 2001. Týden jsme strávili v Albrechticích nad Vltavou. Areál se jmenuje Nová Louka a je v krásné oblasti Píseckých hor nedaleko Týna nad Vltavou. Ubytovaní jsme byli v hlavní budově, pěkně vybavené pokoje se nám moc líbily. Majitelé rekreačního areálu se nám věnovali se vzornou péčí. Kurty a rybník byly na dohled. Také počasí nám přálo, celý týden bylo krásně. Během týdne nás ale postupně skolila střevní viróza (nebo co to bylo). Pro osm z nás si museli přijet rodiče. Zdecimovaný zbytek ale poctivě trénoval. Příprava na první soutěžní sezonu se nedá zanedbat. V téměř rovinatém terénu se krásně běhalo. Na dvou kurtech se parádně trénovalo. Koupání v blízkém rybníku nemělo chybu. Týden byl raz dva pryč a už jsme se chystali domů. Moc se nám tu líbilo, příští rok sem asi pojedeme znovu.
V roce 2001 (23. – 25. 11.) jsme založili tradici víkendových pobytů na horách. Jeli jsme do Harrachova, chata se jmenovala Vršovanka. V pátek ráno jsme nalodili bágly do auta a Petr vyrazil směrem na Krkonoše. Ostatní jsme spolu s Romanem jely vláčkem. Cesta se nám líbila, některé z nás jely vlakem poprvé v životě. Chata byla kousek od nádraží. Petr už na nás čekal. Ubytovali jsme se, nabaštili a pak jsme relaxovali. Byla už tma. Od pátečního rána padal stále sníh. Už když jsme přijeli, bylo ho v Harrachově alespoň půl metru. Dodnes nás mrzí, že jsme si nevzali lyže. Je ale pravda, že jezdil jen přibližovák na Čerťák. Byl to letošní první sníh.
V sobotu po snídani jsme vyrazili na tůru. Chtěli jsme původně obejít Čertovu horu a kolem Mumlavských vodopádů se vrátit domů. Celý den padal sníh, na hřebenech hodně foukalo. Protože jsme maličko zakufrovali (Roman to nerad slyší :-))) ) a na hřebenech zapadali nad kolena do sněhu, byli jsme nakonec rádi, že se můžeme skutálet dolů po sjezdovce podél mamutího můstku. V půli kopce byl bufet! A otevřený! To už nám bylo hej. Dali jsme si čaj, sušenky, párečky ... no prostě jsme se posilnili. Osvěženi jsme už těch zbývajících pár kiláčků do chaty v pohodě došli. Tam nás čekal zase teplý čajík, za chvíli večeře a bylo nám fajn. Po večeři, už za tmy, jsme šli ještě řádit na kopec. Na lopatkách a igelitech to jezdilo ... fííí ... . Po nezbytné sněhové bitvě s trenéry jsme se vrátili do chaty, osvěžili se čajem a pokračovali v užívání si příjemného víkendu. Některé z nás si udělaly diskošku, jiné se uchýlily na pokoj a relaxovaly. Večerka byla až v jedenáct, to bylo času.
V neděli po snídani jsme si šli ještě jednou zařádit na kopec u chaty. Pak už nás bohužel čekalo jen balení, oběd a odjezd domů.
Víkend to byl krásný, určitě si to příští rok zopakujeme!
Před vánocemi (13.-15.12. 2002) jsme opět strávili víkend na horách. Tentokrát jsme bydleli v penzionu Krásná v Jizerských horách. Jeli s námi i někteří rodiče a sourozenci. Do aut jsme letos naložili i lyže. Celý týden před odjezdem mrzlo až praštělo, ale sníh nikde nebyl. Měli jsme na paměti loňský rok, kdy padal sníh celý víkend - tak co kdyby. Roman jel zase vláčkem. Pan správce pro nás dojel mikrobusem na nádraží v Železném Brodě. V pátek večer jsme se po večeři šli projít. Byla už tma, ale našli jsme zamrzlý pramen, který vytékal na louku. A už jsme jezdili na igelitech, botách i po bundách. Večer oznámili v televizi, že v sobotu ráno otevřou část sjezdovky na uměle zasněženém Tanvaldském špičáku.Domluvili jsme se s panem správcem, že nás tam mikrobusem odveze. A tak jsme ráno po snídani vyrazili na první letošní lyžovačku. Bylo to perfektní, skoro žádní lidé, příznivé ceny. Část slalomové trati bohatě stačila. Celý den mrzlo, do toho svítilo sluníčko, bylo to moc fajn. Jezdili jsme celý den, až jsme toho měli všichni dost. I Veruš se naučila lyžovat. Odpoledne pro nás pan správce zase přijel. Když jsme dorazili do penzionu, posilnili jsme se čajem, uchýlili na pokoje a připravovali večerní zábavu. Ta skutečně po večeři vypukla. Vyblbli jsme se až až. Do hajan jsme šli kolem půlnoci. V neděli po snídani jsme se ještě sklouzli na zamrzlé louce. Pak už jen zbývalo bleskově zabalit, naložit auta a přichystat se k odjezdu. Pan správce nás zase odvezl k vlaku. Kolem sedmé jsme byli doma. Další vydařený víkend je za námi. Těšíme se na příští rok - kampak asi vyrazíme?
I v roce 2003 jsme si vyjeli na hory. Od 12. do 14. prosince jsme strávili víkend na Šumavě v Hojsově Stráži. Stylově - (na Šumavě) - chata Šumava byla celá naše. I tentokrát se zúčastnili naši rodiče a sourozenci. V pátek ráno jsme vyrazili, letos už výhradně auty. Vezli jsme lyže, spoustu jídla a pití. Měli jsme zamluvené jen večeře a nedělní oběd v nedaleké hospůdce. Snídaně a svačiny jsme nakoupili v Kralupech - takže jsme vezli tunu rohlíků, chleba, vánoček, paštik, nuget, atd., atd. V pátek jsme se zabydleli a ještě odpoledne přesunuli do Železné Rudy. Po chvíli hledání a vyptávání jsme našli sjezdovku vlek "Nad náražím", který byl částečně zasněžen umělým sněhem. Podmínky byly tentokrát opravdu špatné. Bylo teplo a chvílemi i pršelo. I tak jsme se ale sklouzli. Večer jsme se nabaštili a pak už probíhala volná zábava. Většina se připravovala na sobotní scénky, Roman měl kytaru a tak se i zpívalo. V sobotu ráno jsme se trochu zdrželi úklidem po snídani (zatracené nádobí :-))) ) a přípravou balíčků na cestu. Před polednem jsme se vrátili na vlek. Tentokrát opravdu lilo, nikdo neměl chuť v těchto podmínkách jezdit. Tak jsme to zabalili. Cestou zpět jsme si dali procházku k Černému jezeru. Byla to opravdu Procházka s velkým P. Pršelo, nohy jsme máchali ve sněhové břečce. Ve finále nás trenéři ještě vyhnali děsivým krpálem na jinou cestu "že abychom se prý nevraceli stejně". Všichni jsme se těšili na chalupu. Když jsme promočení dorazili, rychle se vařil čajík. Všechno jsme ale přestáli bez úhony. Po večeři pak vypuklo řádění, jedna scénka stíhala druhou, fakt paráda. Hlavně Veruš coby břišní tanečnice neměla konkurenci. Spát se šlo zase až kolem půlnoci - pohoda. V neděli jsme posnídali a pomalu se chystali domů. Oběd byl objednán na jednu hodinu, potom jsme nasedli do aut a frčeli domů. Před tím jsme jen museli přeskupit obsazení aut (porucha tlumiče) a jedno roztáhnout (baterie). Všechno dobře dopadlo a v klidu jsme dojeli domů. Už se těšíme na příští rok.
V roce 2004 jsme opět strávili víkend od 17. do 19. 12. na horách. Jeli jsme do penzionu Duha v Dolním Dvoře, kde jsme byli na letním soustředění. Známé prostředí, perfektní zázemí, skvělý personál, vynikající sněhové podmínky, sjezdovka u nosu - co víc si přát? Stalo se už tradicí, že s námi jezdí rodiče a sourozenci. Tentokrát nás bylo opravdu hodně. Jezdíme už pravidelně auty (je fakt, že cesta do Dolního Dvora by nebyla nejjednodušší). Počasí letos vyšlo na jedničku. Prakticky celý víkend padal sníh, teplota byla příjemně pod nulou. V pátek jsme brzy po poledni přijeli na Duhu. Poslední úsek cesty byl dost zajímavý. Prudké stoupání - někteří vyjeli i bez řetězů :-)). Ubytovali jsme se a hned vyrazili lyžovat. Jezdili jsme až do konce provozu. Po večeři jsme odpočívali a připravovali scénky na sobotní večer. Brzy po sobotní snídani jsme už zase byli na sjezdovce a jezdili celý den. Večer jsme byli tak ulyžovaní, že jsme nešli ani na večerní ježdění - i když někteří zájem měli :-)). Vzali jsme igelity a lopatky a dováděli na kopci pod Duhou. Po nezbytné bitvě s trenéry jsme se usušili a pak už předvedli pečlivě nastudované scénky. Bavili se všichni - prostě paráda. Spát se šlo kolem půlnoci. Ráno jsme ještě využili první letošní lyžovačku a až do oběda jsme jezdili. Potom už zbývalo jen zabalit a frčet domů. Opět je za námi krásný víkend. Pojedeme i příští rok?
Tradice předvánočních výjezdů na hory pokračovala i v roce 2005. Tentokrát jsme víkend od 9. do 11.12. strávili v Luční chatě v Kořenově v Jizerských horách. Letošní termín nevyhovoval většině rodičů. Jeli jsme proto téměř sami vlakem. V pátek ráno jsme naložili lyže a bágly do aut a před půl devátou už s námi upaloval vláček do Neratovic. Tam jsme skoro hodinu čekali na přípoj. Za to potom jsme jeli až do Tanvaldu. Po krátké jízdě zubačkou směrem na Harrachov jsme se vynořili z tunelu před Kořenovem... a byli jsme jako v pohádce. Celou cestu sníh buď nebyl, nebo jen poprašek. V Tanvaldu ho sice bylo víc, ale to co se před námi otevřelo za scenérii v Kořenově byla nádhera. Obsypané bílé stromy, sněhu alespoň po kolena. Vyskákali jsme z vlaku. Před nádražím už čekala auta, která nás odvezla k asi pět kilometrů vzdálené chatě. Ubytovali jsme se v prostorných, do patra řešených pokojích, rychle něco zobli a už se šlo jezdit. Kousek od chaty byl vlek. Tam jsme celé odpoledne řádili. Po návratu jsme dovybalili a šlo se večeřet. Večer bylo volno, proběhly jen individuální pohovory s trenérem. V sobotu jsme po snídani odjeli auty do nedalekých Rejdic, kde je sedačková lanovka a trochu větší kopec. Tam jsme jezdili až do pozdního odpoledne. Po večeři se někteří z nás vypravili řádit na kopec, zase přišly ke slovu lopatky a igelity. Vydovádění jsme se vrátili na chatu a šlo se spát. V neděli jsme ještě lyžovali na nedaleké sjezdovce. Kolem druhé jsme slupli vydatnou gulášovou. Pak už následovalo balení a odjezd domů. Někteří rodiče pro nás přijeli, takže přesun proběhl auty. Byl to opět vydařený víkend, sněhu spousty, pohoda. Pojedeme i příští rok?
Již tradiční prodloužený víkend na horách jsme letos strávili v krásné chatě U lesa ve Strážném v Krkonoších. Jediný volný termín v nabité soutěži byl až těsně před vánocemi. Odjeli jsme už ve čtvrtek 14.12. večer, vraceli jsme se v neděli 17.12. hned po obědě (v tanečních nás čekal věneček :-)) ). Kolem půl deváté jsme dorazili do vymrzlé chalupy (pan domácí podcenil topení), takže jsme ani moc neponocovali a šli brzo do kanafasu. Počasí nám letos poprvé po pěti letech našich zimních akcí nepřálo. Sníh nebyl, ani jsme nebrali lyže. Takže jsme pobyt pojali opravdu odpočinkově, jako odměnu po náročné podzimní části soutěže. V pátek jsme se nasnídali a v pohodě vyrazili do Špindlu, vzdáleného přes kopec asi sedm kilometrů. Počasí bylo spíš jarní, krásně svítilo sluníčko. Ve vyšších partiích jsme ale narazili i na sníh! Pak jsme šli do místního akvaparku, kde jsme se dvě hodiny lachtali. Nový areál s několika tobogány, dvěma vířivkami, protiproudem a saunami se nám moc líbil. Pak jsme se auty přesunuli zpět na chatu. Po večeři se chvíli posedělo, povídalo, hrály hry. Snídaně byla až v devět, nic nás netlačilo. V sobotu jsme se opět probudili do krásného dne. Byla inverze, na chatě svítilo sluníčko. Kolem jedenácté jsme se naložili do aut a spustili se do asi šest kilometrů vzdáleného Vrchlabí. Nasávali jsme atmosféru předvánočního horského města – bohužel „dole“ byla mlha, chladno – prostě lezavo. Po asi čtyřech hodinách jsme odjeli zpátky na chatu a užívali klid. V neděli po snídani jsme ještě vyšli na kratičkou procházku. Našli jsme trošku sněhu a tak byla i koulovačka :-))). Před obědem jsme ještě stihli zabalit a hned po jídle se jelo domů. Celý pobyt byl pohodový. Trošku nás mrzelo, že nebyl sníh. Snad se nám příští rok povede vyjet znovu a počasí k nám bude příznivější.